Martin Sedlák, tvůrce projektu BotanickeProchazky.cz, nás 30. května pozval na vycházku právě s touhle otázkou: je Zaječí hora ostrov biodiverzity, nebo semeniště invazí?
Co létá a žije, aniž bychom to věděli
Hned u prvních záhonů jsme se zastavili nad něčím, co by většina z nás přehlédla. Zednice dvoubarvá — malá samotářská včela — sbírá pyl stejně jako ostatní její příbuzné z čeledi čalounicovitých na kartáč hustých chloupků na břiše, tedy ne na zadní nohy jako ostatní včely. Vedle ní kroužila zlatěnka, parazit, který klade vajíčka do hnízd samotářských včel. A nad starým dřevem bzučela drvodělka.
Celkem jsme na jedné procházce zaznamenali přes patnáct druhů hmyzu — kromě zmíněné zednice též samotářskou včelu ploskočelku chrastavcovou, pestřenku narcisovou, čmeláka hájového, rokytového i lučního, z motýlů modráska a soumračníka, brouky pestrokrovečníka včelového nebo pestře zbarveného zdobence, parazitickou včelu nomádu a řadu dalších. Většina z nich je v našich zahradách každý rok. Jen jsme si jich nevšímali.
„Viděla jsem spoustu hmyzu, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla, i když ho mám doma na záhoně celé léto," řekla jedna z účastnic.
Přistěhovalci: kdo se přizpůsobí a kdo zaujme celý byt
Martin ukázal rožec plstnatý z Alp — roste v osadě i ve volné přírodě, kam ho kdysi vysazovali okrašlovači. Dnes je součástí krajiny, nikomu nevadí, s ničím se nepere. Přistěhovalec, který se přizpůsobil. Takových druhů jsou v naší osadě desítky. Třeba i půvabná, růžově kvetoucí mydlice bazalkovitá původem ze Středomoří.
A pak jsou tady jiní. Motýlí keř — krásný, voní, motýli ho milují. Ale je invazní a šíří se do volné přírody, kde vytlačuje původní druhy. Líčidlo z východní Asie. Chrpa bělavá z Kavkazu. Rozchodník kamčatský, který se plíživě šíří mimo záhony. Zlatobýl kanadský.
A bolševník — tady však musíme být opatrní se slovníkem. Bolševník obecný, ten náš původní, co roste na Zaječí hoře od nepaměti, je pro opylovače poklad. Ten smí zůstat. Bolševník velkolepý ze Sibiře — to je jiná písnička a je na seznamu karanténních druhů, které se nesmí pěstovat.
Panika? Ne. Péče? Ano.
Martin uzavřel procházku jednoduchou myšlenkou: migrace jsou a vždy budou. Nemá smysl dělat z osady opevněnou pevnost. Má smysl pečovat o přirozené biotopy — podporovat rostliny, na které jsou místní opylovači evolučně zvyklí, a nenechat invazní druhy dominovat celý prostor.
Zahlédli jsme také hlaváček jarní — silně ohrožený druh. Roste u nás. To samo o sobě leccos říká o tom, čím naše osada je.
